Californication

01. 06. 2016 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 "If you want to make God laugh, tell him about your plans.” Woody Allen

 
Asi jste si nekteri vsimli, ze jsem na chvili zmizela z Facebooku. Potrebovala jsem totiz temer zmizet ze sveta. Prave ted bych si mela uzivat sve volno v Kanade a zitra bych mela odjizdet na tour az do Vancouveru s mym kytaristou Johnem. Nic z toho se nestane. Muj zivot zase nabral uplne jiny smer nez jsem si naplanovala. Jenze co je na tom vsem jeste lepsi je fakt, ze nabral smer uplne idealni. I kdyz asi neexistuje pojem spatny a dobry smer, proste je to smer, ktery si sami volime, nebo bychom aspon meli volit, protoze podle me neni nic horsiho, nez kdyz si ten smer nechame urcit nekym jinym. A tak ja mozna plavu proti proudu a i presto, ze jsem ted nesmirne stastna, vim, ze jsem za sebou zanechala jedno zlomene srdce a pocitam s tim, ze se jednou usmazim v pekle. Ale ten zivot za to stoji. 
 
Pred 14 dny jsem konecne po sesti a pul mesicich opustila tu debilni lod for good (pisu debilni, ale nic z toho bych nechtela vratit zpatky a niceho z toho nelituju, naopak si myslim, ze me to zase posunulo o pekny kus dal a probudilo ze sna jmenem New York, uvedomila jsem si diky tomu spoustu veci a hlavne si ujasnila, co je pro me v zivote nejvic dulezite. Veci, o kterych se stejne asi zminim o par radku niz).
A tak kdyz jsem se konecne dopletla na letiste v Miami a zamirila smer San Francisco za mym kamaradem Matejem, za boha by me nenapadlo, do ceho se to ritim. Plan, ze pojedu Mateje navstivit, vznikl uz nekolik mesicu predem a John s tim nemel zadny problem, nebyl totiz duvod. S Matejem se znam rok a pul prave z NYC. Vzdycky jsme se vzajemne hodne sverovali, mozna diky tomu, ze jsme si prevazne psali, jsem mu o sobe rekla veci, o kterych snad ani nikdo nevi (i kdyz Miso, ty asi jo), vzajemne jsme si vzdycky stezovali na ty nase love lives a sdileli svoje smutky nebo radosti, kterych ale v NYC bylo pomalu. Matej cetl muj blog. V realu jsme si ale nikdy nesedli tak, aby z toho vzniklo neco vic. Vzdycky tam byl jakysi blok, mozna jen prehnana ocekavani z obou stran, ktera se pak nenaplnila. Spali jsme spolu i v jedne posteli, oba dva solidne zniceni po lahvi whiskey a ani se sebe nedotkli. Ani pusu jsme si nedali. A tak kdyz jsme planovali muj vylet do San Francisca, obema nam bylo jasne, ze jde o ciste pratelskou navstevu. On mel zlomene srdce, ja mela Johna. Zadna ocekavani whatsoever. A to byl asi ten kamen urazu. Kdyz jsem dorazila, oba dva jsme byli naprosto svi a prirozeni, zadny tlak, zadne premysleni nad tim, co by kdyby. Dny plne smichu, adventures a skvele nalady, vecery plne alkoholu. Az jsem se jedno rano probudila s Matejem vedle sebe. Nic se nestalo, ani ta pusa zase nebyla, ale tentokrat jsem vedela, ze je to pruse...

.... Ze to neni jen nevinne pratelske prespani na jedne posteli. Oba jsme v ten moment vedeli, ze je v tom neco vic. Jenze neslo nic delat. Cely den jsem si prikazovala, ze tohle se nesmi opakovat, ze mam prece Johna a musim myslet na nej, ne na Mateje vedle me. I on se toho zalekl a oba jsme si rekli, ze nic vic se nestane a nic se opakovat nebude, ze to proste nejde. Uprimne, mohla jsem si nakazovat, co jsem chtela, ale nekde vzadu v podvedomi jsem presne vedela, co se stane.  A taky zejo. Prisla noc a ja se nasla v jeho posteli. Rano pocit viny. Zbytek meho pobytu? To si necham pro sebe. Posledni rano pred odjezdem na letiste mi Matej rekl, ze se tu do me zamiloval. Sedela jsem na letisti zmatena, ubrecena, provinila a netusila, komu se s timhle mam sverit. A tak me zase zachranila Misa... clovek, kteremu muzu rict vsechno a nikdy se mi nedostane nepochopeni nebo odsouzeni. 

 
Sedim na letisti, pisu si s Matejem, do toho mi pise John. Matej me nechce nechat odjet a vraci se zpet na letiste. Letadlo ma dve hodiny zpozdeni. Je to znameni? Ne, nesmysl. John mi pise, jak se na me tesi. Jeste ze pres sms nejde videt vyraz cloveka a vycitit ton jeho hlasu. Do posledni minuty zvazuju, co mam delat. Matej na me ceka pred terminalem s tim, ze kdyz odletim, tak to pochopi. John na me ceka v Kanade. Musim tomu dat s Johnem sanci. Tohle je prece to, co jsem chtela a planovala, vzdyt jsem preci byla na lodi tak stastna a zamilovana. Rikam si, ze to bude dobry, jakmile ho uvidim. Ze prece nemuzu zahodit vztah s Johnem kvuli tydennimu romanku. V letadle jsem Matejovi napsala email a odpoved, kterou mi poslal, z velke casti zapricinila to, ze jsem ted tam, kde jsem. Kdyz jsme pristavali, malem jsem se pozvracela, jak mi z toho vseho bylo zle. Jak mi bylo zle ze me.
 
Jsem v Kanade. Nic neni dobry a nic neni jako driv. Treba to fakt chce jen cas. Vsichni me tu zboznuji a jsou ze me uplne vedle. Kdyby tak vedeli, ze se zamykam v koupelne s telefonem a pisu si s Matejem. 
Je sobota a jedeme s Johnem na festival, kde hraje. Sedime tri hodiny v aute temer mlcky. Chybi mi ty detaily a drobnosti, co jsme delali s Matejem. Nebavi me poslouchat politicky kecy z radia za jizdy autem na festival. 
Festival je jedna velka hruza. Ja mam festivaly rada, moc. Vzdycky jsem na nejakej jezdila. Ale tohle byla prehlidka vsech moznych existenci, ktere si rekly, ze si pojedou zahrat a zazpivat nekam do lesa, daji si u toho asi veskerou skalu drog, ktera se da v Kanade sehnat, obliknou se do batikovanych hadru a budou se vzajemne objimat a rikat si, jak je na svete fajn. No, to je neco na me. Reseni? Alkohol. Lila jsem tam do sebe pivo o sto sest. Snazila jsem se, ale uz na prvni pohled mohl kazdy rict, ze ja tam nepatrim. Vecer jsem si lupla extazi, abych treba aspon zacala citit nejake sympatie s tema lidma... Nakonec to dopadlo tak, ze jsme se s Johnem pohadali, ja mu rekla, ze tohle neni na me, ze tohle je jeho zivot a ne muj. On zmizel a ja na nej zustala cekat v aute za bajecne chladne kanadske noci, klepala kosu. Vsechna piva vypita, cigarety vykourene, telefon bez signalu a wifi. 
Porad jsem nevedela, co mam delat. Porad jsem se citila bezradne. Matej na me cekal v SF, John na me cekal v posteli v Kanade. Vedela jsem, ze at se rozhodnu jakkoliv, jednomu z nich zlomim srdce. Jenze co je dulezitejsi pro me? A kdo? Tour po Kanade a navrat na lod na dalsich sest mesicu a potom zivot v Kanade, tedy jasny plan a castecne vyresena budoucnost, nebo odlet za Matejem a vsechny moznosti otevrene, vsechny plany jeste nenaplanovane? Mam riskovat jistotu? Jenze co kdyz to nerisknu a budu se do konce zivota ptat, jake by to mohlo byt? A co kdyz ten risk podstoupim a za tyden toho budu litovat? Volila jsem nejen mezi dvema muzi ale taky mezi dvema svety, mezi dvema kompletne odlisnymi zivoty, ktere bych mohla zit. Kanadan a zivot v zahranici, tedy neco, o cem jsem se vzdycky domnivala nebo spis byla presvedcena, ze chci? Cech a pravdepodobne zivot v Cechach, co zni jako nuda? 
Moje hodnoty a priority se na lodi zmenily. Jak jsem zminila na zacatku... Mozna to neni o tom honit se za necim, co ani nejde popsat. Mozna to neni o tom dokazovat si, ze to zvladnu i jinde. Nevim, co to obcas mam za nutkavou potrebu nezustavat doma. Jenze ted, ted je cas byt doma. Ne na tri tydny nebo mesic. Nechci se jednou divat na to, jak se moje deti budou koukat na svoji babicku s dedou jako na cizi lidi, protoze se vidaji jednou za rok. Nechci slavit Vanoce s pocitem, ze mi rodice jsou doma sami a ja buhvi kde. Nechci prichazet o oslavy narozenin. Chci prijet domu na vikend, kdy se mi zachce a dat si jidlo od maminky. Chci jit zase s kamarady na pivo, na koncert ceske kapely a smat se vecem, ktere si vsichni pamatujeme z detstvi, protoze jsme vyrustali v te same kulture. Vzdycky budu zboznovat cestovani a vzdycky to bude neco, co me bude dobijet, co mi otevre nejen oci ale ukaze nove perspektivy, osvezi mysl a da potrebny nadhled v denni sedi a stereotypu, do ktereho mozna jednou zabrednu, i kdyz to bude jeste boj. 
 
A tak jsem se rozhodla nakonec ve vterin...


.... Johnovi jsem rekla, ze musim domu. Koupila jsem letenky, sbalila kufr a druhy den uz jsem sedela v letadle zpatky do Californie, kde zustanu jeste mesic. Tentokrat to byl uplne jiny pocit, kdyz se mnou letadlo pristavalo. I kdyz rozchod s Johnem nebyl snadny, i kdyz jsem vybrecela potoky slz, i kdyz jsem celych pet dni v Kanade temer nejedla a nespala a citila se hrozne, vedela jsem ihned po vzletu, ze to bylo to nejlepsi mozne rozhodnuti. Zpatky v SF jsem tyden a i kdybychom se s Matejem z jakehokoliv duvodu nekdy rozesli, uz ted vim, ze tohle vsechno mi za to stalo. 

 
Je cas jet domu.
 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.