Po téměř dvou letech.

27. 07. 2015 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 Je skoro konec července, tak bych asi měla sepsat souhrn událostí uplynulých. Já se vlastně pokouším o jejich sepsání už víc jak dva týdny, ale ještě jsem to nedotáhla do konce, a navíc mě neustále napadají nové a nové myšlenky, a to je potom těžké navázat na rozepsaný článek. Takže od příště zas budu psát všechno najednou. Poznámka pro mě. 

Andrewa jsem poslala do háje asi před měsícem. Už odmítám plýtvat energií a časem, kterého už mi tu moc nezbývá, na někoho, kdo jen umí hezky slibovat, ale skutek utek. To je totiž ten americký fake. Po dvou letech jsem si uvědomila, že Američani vám umí napovídat spoustu krásných věcí. Umějí se chovat, naslibují vám hory doly, ale nic z toho vlastně nemyslí moc vážně. Většina vás chce nakonec dostat jen do postele. Nic proti tomu, jen nechápu, proč to dělat tak složitě. V Čechách tohle není nutné. Myslím, že je daleko lepší říct si narovinu, co od toho druhého chceme a očekáváme a on to může akceptovat nebo zavrhnout, ale nehrajeme tyhle stupidní hry na hang out, dating a being in a relationship. Když chlap chce jen sex, nezve holku na večeři, do barů, mezi kamarády, neslibuje jí absolutně nic. Američani ne. Ale to nevadí, člověk se učí. Už mě to jen přestává bavit být able to recognize, kdy je to fake a jen hra, a kdy je to myšleno vážně. Ze všech těch datings a hang outs a relatiosnhips vím, že fake to nebyl s Ryanem, fake to nebyl s Jeremym a fake to není s Robertem. K těm dvěma se ještě dostanu.
No ale protože se ten čas, kdy tu fakt budu sama samotinká, blíží, našla jsem si náhradu za Andrewa. Tedy nechci říkat náhradu, protože tenhle kluk se zdá moc fajn, jestli je to jen fake, to říct zatím nedokážu, ale stále převládá pocit, že to myslí vážně. A to je kámen úrazu. Teď jedu já svoje fake číslo, protože větu o tom, že odjíždím, jsem ze sebe ještě jaksi nevypravila Neptal se. Nevím, jestli by ta vyřčená slova nevyděsila víc mě než jeho. A jednoduše se bojím, že když vylezu s pravdou, veškerý jeho zájem opadne. A tak třeba vybuduju malinkatou šanci, že se za půl roku uvidíme. Návrat do Států je v mém plánu tak jako tak.
Mike vypadá jako Australan a beach boy v jednom a navíc měří krásných 185cm, což je tady v New Yorku rarita, pracuje jako mechanický inženýr v rodinném byznysu, bere mě na loď, na pláž, představil mě kamarádům a plánujeme i výlet na celý víkend. Jsem strašná mrcha. Joanna mi řekla, že to nevadí, že se mnou už pár chlapů taky pěkně vyjebalo, tak je na čase jim to vrátit. Ale já takhle nepřemýšlím a neuvažuju. Nechci trestat toho jednoho nevinného za ty všechny blbečky. Navíc já nikdy neházím všechny do jednoho pytle. Možná jsem mrcha, ale pořád jsem fér. 
Z pohledu čtenáře to musí vypadat dost šíleně či promiskuitně. Ona zas s někým randí? Zase někdo další? Ale mně je upřímně už pár let jedno, co si kdo mysl...

.... A tak jo, zase randím a randit budu, dokud nenajdu toho pana pravého. Takže šance, že tady budu smolit tenhle blok ještě pár let, je docela veliká. 

Letos už bych asi nespočítala, kolik těch rande dohromady bylo, ale padá na mě strašná nostalgie. Mám před sebou poslední měsíc a půl. Míše zbývá poslední týden. Panika. Smutek. Nostalgie. Vzpomínky.
Uvědomila jsem si, že jediný člověk, který mě záhadně provází téměř celým mým pobytem tady, je Robert. Stali se z nás opravdoví přátelé, vídáme se pravidelně, pravidelně si píšeme apod. Občas i něco víc, ale tam pravidelnost chybí, bohužel. Ironií osudu je, že Robert bude opouštět Státy na víc jak půl roku z osobních důvodů a má letenku do Austrálie na stejný den, jako ji mám zatím já. No není to osud? Není, protože každý poletíme jiným směrem. Já na pár dní do Čech. Při představě, že se loučím s Robertem, mi už teď puká srdce. Navíc nám oběma dochází, že time is running out, a tak spolu trávíme víc času než kdykoliv předtím. Díky tomu se zase cítím provinile vůči Mikovi, protože s Robertem nechodíme na zmrzlinu. Ale pak si říkám - to je přece Robert. On tu vždycky byl a já ho nemůžu vyškrtnout kvůli někomu,koho znám měsíc. A navíc teď? Měsíc a půl před koncem? Ehm, myslím začátkem?
Another neverending story. Za tři týdny uvidím Jeremyho. Tady v New Yorku. Jestli dopadne to, co plánujeme, tak vám o tom pak napíšu. Another irony: Jeremy je ode dneška (pondělí) na pár dní v Praze. Jako by to nemohlo ten měsíc a půl počkat.
 Možná až se Robert i Jeremy dostanou z mého života (fyzicky, protože v kontaktu zůstanu s oběma), třeba budu konečně schopná někoho najít a mít normální vztah. Kéž bych mohla říct, že ten vztah by mohl vyjít s Mikem, ale bohužel na pohádky už přestávám věřit. 
Začínám bilancovat uplynulé dva roky. Zatím ty nejlepší dva roky mého života. Dvakrát jsem se bláznivě zamilovala a ani jednou neodmilovala. Možná to není potřeba. Možná do třetice to vyjde a zároveň budu mít stále dostatek místa i pro ty dva. A nebo bych chtěla moc. Ale o tom příště. Celý souhrn musí na papír. 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.