Vdavky a děti.

26. 04. 2015 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 V tomto týdnu jsem dostala několik reakcí na moje poslední články, dvě z nich byly od lidí, které osobně vůbec neznám, ale jsou to lidé, kteří prostě čtou moje výplody mysli a jen mi chtěli projevit podporu, za což jim moc děkuju. Pak jsem dostala pár zpráv od přátel, kteří reagují téměř vždycky a vždycky se mě snaží povzbudit, za což rovněž moc děkuju, a pak jsem dostala zprávu od mojí kamarádky z gymplu, se kterou jsme se neviděly dva roky a za tu dobu si vyměnily pár zpráv. Její slova mi hodně pomohla v tom, abych se na celu svoji situaci podívala jinýma očima a tak to zkouším. Ale to, že se mi ozvala, mě nakonec donutilo přemýšlet o něčem naprosto jiném. A za to taky děkuju! 

Začala jsem si prohlížet Facebook mých kamarádek a kamarádů, mých spolužaček a spolužáků (kamarád a spolužák jsou totiž často dva naprosto odlišné pojmy, ze kterých míváme naprosto odlišné dojmy) jak ze základní školy, tak z gymplu, tak z vysoké. A došla jsem k pro mě trochu zarážejícímu zjištění: Je nám kolem 27-29 let, ještě tedy nejsme ani třicátníci, a většina mých vrstevnic i vrstevníků je buď zasnoubená, ve svazku manželském či mající dítě nebo i dvě (!!!). A většina toho se odehrála během dvou let, kdy jsem v Čechách nebyla, ale hlídala děti někoho jiného, datovala bůhví koho, docela i cestovala a hlavně hledala lásku, kterou jsem stále nenašla.
 
Zmeškala jsem pár svateb, ze kterých mě nejvíc mrzí ta zářijová 2013. Bohužel pro mě to vypadá tak, že jich ještě pár zmeškám. Což je celkově docela na pytel, protože já jsem všehovšudy byla jen na jedné jediné svatbě (dřív se totiž nikdo nevdával a neženil, protože na to neměl věk ani partnera) a jestli se tedy jednou jednoho krásného dne dočkám svojí svatby, tak vůbec nebudu vědět, co se to po mně vlastně chce a očekává. Myslím jako ten den sám o sobě, ne ten slib. Ale protože jsem ve fázi "snění dovoleno", tak jsem si tu svoji budoucí svatbu krásně vysnila a naplánovala. Ženichův obličej se mění v závislosti na tom, s kým zrovna datuju, ale co bude mít na sobě, to vím přesně. Asi nemusím psát, čí obličej se v té představě zobrazuje teď. No a protože víte, že jsem pověrčivá, tak o tom psát už raději nic víc nebudu, nebo se mi to nikdy nevyplní. A to by byla škoda, protože to bude krásná romantická stylová cool svatba. 
 
Děti? To už je jiná kapitola. Na tuhle cestu se moje sny a představy ještě nevydaly. Zatím je to možná jen pocit, že jo, že někdy v daleké budoucnosti, meh.... možná. A když to nepůjde, tak si adoptuju roztomilou čínskou holčičku. Sousedi si jednu takovou super cute Kate adoptovali a ona je prostě celá boží. Takže kdyby náhodou nedopadla svatba, aspoň k tomu potomkovi, i když ne pokrevnímu, se snad jednou dopracuju. 
 
Teď trochu vážn...

.... Biologické hodiny prostě netikají. Mám si připadat špatně? Hloupě? Méněcenně? Snad každý měsíc zjišťuju, že někdo z mého českého okolí je v tom! A tak se dívám na fotky svých spolužaček a kamarádek, vidím, jak happy jsou, jak jim mateřství kouzlí úsměvy na tváři, jak pyšně sdílejí fotky svých dětí (jo, já to jednou budu sdílet taky, akorát ne ty nahatý fotky, to mi furt nějak nejde do hlavy, a taky moc nechápu fotky batolat nebo předškolních dětí nebo toho co za věk je mezi tím, s půlitrem piva a komentářem, jak se synek potatil, apod.) Ale to mám zřejmě z té Ameriky. Tady by vás za to asi zavřeli. 

 
Nedávno jsem si na chvíli přála, abych neměla žádné feelings. Na což mi Jeremy řekl, že to bych byla jako masový vrah a to není cool. Občas si totiž připadám, že těch citů mám v sobě až moc a že kdybych je dokázala trochu zredukovat, život by byl hned jednodušší. JENŽE. Když dojde na děti, tak všechny feelings jsou tatam. Radši nebudu přemýšlet o tom, co by to mohlo znamenat v kontextu  masový vrah, ale jen trochu nastíním situaci: Já mám děti v podstatě ráda. Naučila jsem se s nimi komunikovat, naučila jsem se dělat si z nich srandu a dělat si před nimi srandu ze sebe, všechno je v podstatě ok, ale prostě no crazy feelings about them. "Moje" dvě děti, o které se tady starám, jsou vlastně super. Mám je moc ráda, i když mi občas lezou neskutečně na nervy, ale to bude asi tím, že prostě nejsou moje. A všimla jsem si, že nelezou na nervy jenom mě, host dad s nimi taky občas ztrácí trpělivost. Ve výsledku musím uznat, že se mi ta americká výchova, kdy se tu hovoří o všem v klidu, bez ječení a výhružek a trestů, hodně líbí. A jednou se jí pokusím aplikovat. Ale vrátím se zpátky k těm citům: Když dnes Paula odjížděla, byla totálně zničená z toho, že musí opustit "svoje" děti. Už měsíce zpátky jí jenom myšlenka na to, že jednou bude muset odjet a ty děti prostě opustit, vháněla slzy do očí. Zlomilo jí to srdce, možná jí to kompletně rozbilo srdce na milion kousků, protože o sobě poslední měsíc mluvila jako o completely destroyed person právě kvůli dětem. 
 
A tak jsem si uvědomila, že to možná až tolik není tím, že bych byla totálně frigid vůči těm malým tvorům, jen jsem prostě nikdy neměla šanci poznat, vidět a strávit čas s miminkem až do jeho batolecího věku atd. A hlavně nikdo z mých přátel tehdy v ČR děti prostě neměl. A tak jsem se rozhodla, že se otestuju na dítěti, které bude mít právě buď Paula, nebo možná Míša (což je taky dost nepravděpodobné), nebo Joanna, nebo kdokoliv mě blízký s umožněným přístupem k jeho dětem. Člověk přece musí milovat děti svých nejlepších přátel, nebo ne!? Test spustím, až se dozvím o těhotenství jedné z nich a ve výsledku budu určitě ta nejlepší teta na světě. Mluvím-li o being an aunt, jsem si na 1000% jistá, že budu milovat a zbožňovat děti mojí sestry. Tam už by z toho malinkého čehosi nebyl jen pokusný králík , který by mi měl dát odpověď na to, jak moc cold blooded jsem, tam už to je i trochu moje krev. Tam už jde do tuhého!
 
Do doby, než budu mít děti já, toho chci ještě hodně vidět a hodně zažít, mám takový pocit, že toho ještě hodně vypiju, ještě se párkrát nechám potetovat no a snad najdu toho, koho hledám.
 
Btw. Uvědomila jsem si, že jsem tu už dlouho nezmínila Roberta. S ním se to má tak, že z nás dvou jsou vlastně skvělí kamarádi, vídáme se zhruba jednou za dva týdny, probíráme v podstatě všechno, občas se opijeme, občas spolu i pracujeme na jednom projektu, a občas... víte co. Mimochodem, Robert chce děti do dvou let. Budiž mu to přáno. 
...


...

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.