Snění dovoleno

22. 04. 2015 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 Původně jsem chtěla tenhle článek nazvat "Hard times", protože mám pocit, že od ledna jde všechno z kopce. I když jsem si byla jistá, že časem se to všechno srovná a zlepší a nakonec si tady užiju pár posledních skvělých měsíců, zatím se tak neděje a všechny události jako by nabraly naprosto opačnou tendenci - tu klesavou. Ale protože jsem v sobotu potkala jednoho optimismem překypujícího Američana, řekla jsem si, že se tedy na všechno pokusím podívat znovu a lépe, a tím pádem tenhle článek pojmenovávám jako Snění dovoleno. Snění je totiž to jediné, co mě tak nějak drží při chodu a co mi v těchto dnech vychází jako výsledek mojí analýzy optimistického pohledu na život. 

Viděla jsem se s Jeremym. Všechno proběhlo tak, jako kdyby nikdy neodjel. Tam, kde jsme skončili, tam jsme naprosto plynule navázali. Just another perfect date. A samozřejmě že mě celé to setkání zase totálně rozhodilo. Už když jsem se konečně z jeho odjezdu začala vzpamatovávat a nemyslela na něho 24 hodin denně ale jen 20, tak on si přijede, jde se mnou na fuck yes date, zase si odjede, a já se v tom plácám znovu. A tak se ptám sama sebe a vás, jestli je to vůbec fér? Nebylo by nakonec lepší se už nikdy nevidět a nezůstávat v kontaktu? Prostě se smířit s tím co bylo a nechat to v minulosti? I kdyby, stejně bych to nedokázala. Jenže přesně to, že si píšeme, skypujeme, že mi říká, jak se zase těší, až mě uvidí příště no matter what, jak je happy, že jsme se viděli teď, a jak mu chybím, a jak na mě bude myslet, a že to nebylo lehké mě opustit atd., tohle všechno akorát krmí moje naivní představy a sny o tom, že jednou prostě budeme spolu. Vůbec si nechci připustit 99% realitu a tak pořád doufám v 1% hollywoodský happy end. Už bych si ho snad sakra zasloužila, ne? 
 
A tak se odehrálo "I´ll see you soon"  #2. Proč mi trvá tak dlouho se z toho vzpamatovat? Nemapatuju si, kdy mi dalo celé 3 měsíce vyhrabat se z rozchodu, a to z toho zdaleka nejsem venku. Vidím to tak, že ještě další tři měsíce se z toho budu pomalu dostávat, a až už to bude téměř za mnou a já skoro vyléčená, tak ho znovu uvidím (srpen), a vsadím boty (napočítala jsem asi 20 párů), že v tom budu lítat nanovo a úplně stejně intenzivně. Proč já si tohle způsobuju??? 
 
Už jsem si myslela, že by mi třeba pomohlo začít zase randit, přijít na jiné myšlenky. Jenže já se na žádného jiného chlapa nechci ani podívat, prostě mě nezajímají. NIC. V sobotu večer mě na jednom rooftopu pozval na drink v podstatě pan Dokonalý. Joey, IT, 31 let, bytem na Upper East Side a dle konverzace, kterou jsme vedli, vypadal, že je připravený to settle down. Dala jsem mu nakonec svoje číslo (protože mi bylo trapné mu ho po těch drahých drincích nedat, když si o něj řekl), hned druhý den jsem dostala pozvání na večeři a do comedy clubu (tohle bych jindy neodmítla), ale tentokrát, protože na mě docela tlačil, jsem prostě řekla n...

.... Já jsem asi jak chlap. Když vidím přehnanou snahu a v podstatě žádnou jiskru, navíc nulovou chemii z mojí strany, tak mě to nechává chladnou a může to být třeba miliardář. Prostě tu chybí faktor fuck yes, pamatujete?  No a tak jsem možná mohla konečně najít toho newyorského prince, ale já ne, já raději drama a sny. Ťukáte si na čelo? Taky bych si ťukala.

 
Aby toho nebylo málo, tak si postěžuju na vlastní blbost, díky které mi odtáhli auto, takže když jsem se vracela ubrečená z rande s Jeremym, ani to auto na mě nečekalo. Pěkných 220 babek za přitažení auta zpět. Lucky me. Navíc Paula v sobotu skutečně odjíždí směr Kanada a mně to jakoby dnes teprve skutečně došlo. Ono se to opravdu děje. A tak jsem zase měla slzavou chvíli v autě. Možná i díky tomu, že odjíždí dřív než já a že je to všechno nechutně real, mi dochází, jak brutálně těžké to bude pro mě, až budu muset opustit New York. Myslím, že nebudu daleko od meltdown. Srpen vypadá na jistě velice zajímavý měsíc. A ještě poslední stížnost - co se mnou bude po srpnu, je stále ve hvězdách, protože úředníci se asi rozhodli vzít si dlouhodobou dovolenou. A tak se tady protloukám docela debilním obdobím, ve kterém jsou sny víc než nutností. 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.