Zdál se mi sen.

10. 04. 2015 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 Zdál se mi sen. Vlastně noční můra, ze které jsem se probudila docela vyděšená. Měla jsem totiž ve skříni místo oblečení seskládané mrtvoly, které oživly, se kterými jsem mluvila a které jsem komandovala jak malé děti. Nojo, Au Pair v sobě nezapřu ani ve snu. A pak mě jedna kousla do prstu, což mě vyděsilo, protože tohle by si přece zombie ke mně neměla dovolit, a pak jsem se probudila. Nevím jestli mě víc vyděsil ten sen sám o sobě, nebo fakt, že je můj mozek schopen tenhle blábol vůbec vyprodukovat. A tak mi to nedalo a jako správný Štír (doufám, že vnímáte tu nadsázku) jsem si zjistila význam snu v online snáři. Snář mi nabídl dvě varianty výkladu a dá se říct, že ta jedna varianta naprosto sedí a v tu druhou variantu doufám. Můj sen se mi snažil říct, že se nacházím ve stereotypu a že mě čeká nečekaná událost, zvrat. Už aby se něco dělo. Možná je dobře, že se v mém životě neodehrává momentálně nic zásadního (stále čekám na vývoj plánu A, B a teď už i C, aneb imigrační si dává na čas), protože se alespoň můžu soustředit na to, co se děje v životě Pauly. Ze všech sil jsem se snažila zabránit katastrofě, ale někdy prostě tu chybu, ten nesmysl a bláznovství vidí všichni okolo, jen ne ta osoba, které se to týká. A tak se Paula skutečně za 14 dní stěhuje k Polákovi v Kanadě, který vypadá spíš jako její otec než jako její boyfriend. Z celého srdce doufám, že Paula bude nakonec happy.

Věděla jsem, že tenhle rok budu muset dát sbohem mnoha lidem a nebude to lehké. Nečekala jsem, že hned v lednu se budu loučit s Jeremym, který mimochodem přijede už za týden na víkend do New Yorku a já ho uvidím! So exciting! Těžko říct, jestli mám být šťastná a radovat se, nebo se jen obávat toho, že mě to zase citově hodí zpátky do ledna. Pořád z toho nejsem venku, pořád ho mám v hlavě a i o něm se mi zdají sny. Na ty se však snáře ptát nemusím, tam je výklad vcelku jasný. Jeden víkend po kterém Jeremy zmizí na Blízký východ a pak do Evropy. A já už si plánovala výlet do Číny. Ach jo.

 
Ale zpátky k Paule. Její odjezd mě zasáhl víc, než jsem si byla ochotná připustit. (Historie se opakuje, v podstatě prožívám ty samé pocity, jako když odjížděl Jeremy).Vůbec jsem o tom nechtěla přemýšlet a zabývat se tím. Jenže jak to většinou bývá, to, čemu se snažíte vyhýbat, vás stejně nakonec dostane. A taky že mě to dostalo. S Paulou mě spojuje milion vzpomínek a tisíce společných zážitků za ty dva roky tady. Když se někdo stane vaší rodinou, vaším nejlepším přítelem, vaší vrbou a vy jeho, když vás někdo bere prostě takové, jací jste, když vám někdo důvěřuje a vy důvěřujete jemu, je těžké říct "I´ll see you soon" a je nemožné říct "Goodbye". To nejdivnější, co na tom všem shledávám a čeho si Paula váží je, že i přesto, že nesouhlasím s jejím rozhodnutím a nechápu ho, což je jen a jen můj problém, tak její rozhodnutí respektuju a navíc jí i pomáhám s úprk pláne...

.... Yep, it´s getting really interesting. 

 
A tak ti nejbližší, kteří zatím zůstávají v mém životě, můžu spočítat na prstech jedné ruky. Nemyslím těď ty, se kterými můžu skypovat, se kterými se můžu sejít v NYC, myslím teď ty, se kterými můžu zajít na kafe a svěřit se, se kterými se můžu opít a politovat se a nebo se smíchem dohnat až k slzám, před kterými ze sebe můžu dělat naprostého magora, ti, před kterými to můžu být kdykoliv já, ti, před kterými to jsem já. Ti, kteří mě respektují a ti, kteří respektují i ostatní lidi okolo nás a dávají mi tím pocit svobody a bezpečí zároveň. Ti skuteční přátelé, žádný povrchní fake. 
 
Zpátky ke mně. Jsem v čekacím období. Ne, neočekávám narození potomka, k tomu je potřeba sex a ten nemám. Čekám na zprávy z imigračního, čekám na zprávy z ostatních interviews, čekám, až budu vědět alespoň něco, abych mohla začít plánovat novou životní kapitolu. Nebo hledat zase jinde. Někdo neplánuje nic a už jsem slyšela, že bych měla všechno let go a jen čekat, co mi vesmír přinese do cesty. Aha. Myslím, že bez mého zásahu a bez mé snahy cokoliv řešit, plánovat, organizovat  a mít život ve svých vlastních rukou, by se mi celý vesmír tak akorát vysmál a poslal mě maximálně zpátky do Paky. Já tak trošku doufám, že mě tam pošle na týdenní návštěvu, ale tam to začíná a končí. Proč nechci zpátky do Čech? Proč z toho mám strach? Čeho se tak bojím? O tom příště! A doufám že příště už budu mít plán, o který se s vámi podělím! 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38