I´ll see you soon.

03. 02. 2015 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr
I´m heartbroken. Leden byl pro mě za těch 17 měsíců mého pobytu v New Yorku tím nejtěžším měsícem. I když jsem se na tu skutečnost, že Jeremy odjede, snažila psychicky přiravit a být odolná, pořád to bylo v mé hlavě a nikdy jsem se toho nedokázala úplně zbavit.  Cítím se, jako by všechny ty přípravy byly stejně k ničemu. Stačí jedno slovo, jedna poznámka, jedna fotka, jedna smska a jsem v háji. Odletěl včera ráno. Nedokážu psát o tom, jaké bylo naše loučení, protože jsem už dlouho nic tak smutného a intimního nezažila. A jen vzpomínky na ten celý večer, na jeho slova a na NĚHO mi vhání slzy do očí. Možná vlastně nikdy jsem tohle nezažila. Neřekli jsme si žádné "Goodbye", řekli jsme si "I´ll see you soon", ať už to bude znamenat cokoliv.
 
Včera večer jsem si četla pár svých posledních článků věnovaných Jeremymu a celkově mým názorům na vztahy a musela jsem se vlastně pousmát tomu, jak člověk míní, život mění. Když jsem psala o tom, proč bychom se obtěžovali se všemi těmi základními pilíři vztahu, když víme, že vztah stejně skončí, hluboce jsem se mýlila. Stálo mi to za to. Stálo mi za to se "obtěžovat" a stejné "obtěžování" jsem očekávala i od něho. A pro oba z  nás to bylo naprosto přirozené. Fakt, že odjede, v tom nehrál žádnou roli. 
 
Rozloučit se s milovaným člověkem není nikdy lehké, ale jsou tu dva zásadní rozdíly v tom, jak a kdy vám vaši milovaní budou chybět. Když opouštíte rodinu a přátele, jste možná trochu smutní na začátku, ale protože se vydáváte za novým dobrodužstvím, moc to nakonec neřešíte. Víte, že je zase uvidíte. Jenže rodina vám začne chybět po delší době. Po roce, po dvou. Jsou to maličkosti. Chybí mi vůně, chybí mi pohled z okna, chybí mi jít na procházku se psem do lesa, chybí mi si lehnout na gauč a jen tak sledovat televizi v obýváku u nás doma. Chybí mi rodiče a chybí mi sestra. Ale žiju svůj život a vím, že kdybych se vrátila pro tyhle maličkosti, po pár dnech bych je začala nenávidět. Ne, ještě zdaleka není čas vrátit se. Možná ani nikdy nebude. 
 
Když se ale loučíte s partnerem, ta bolest je nejhorší na začátku. Chybí vám 24 hodin denně, vidíte ho všude a jeho hlas sylšíte všude. Nepřejete si nic jiného, než být s ním. Ale ve svých 28 letech vím, že to všechno zahojí čas. Je to debilní klišé, ale je to pravda. Doufám. 
Když jsem potkala Roberta, byla jsem přesvědčená o tom, že nikoho lepšího už nikdy nemůžu potkat. Že si s nikým jiným nemůžu rozumět tolik jako s ním. Jenže jsem s ním být nemohla, tak jsem zkoušela chodit na všechna ta šílená dates. A po 7 měsících, kdy už jsem toho měla po krk a pomalu to vzdala, jsem potkala Jeremyh...

.... Někoho, s kým jsem si rozuměla možná i víc než s Robertem. Někoho, kdo mi otevřel oči a s kým jsem byla skutečně štastná a nemusela řešit žádné problémy - do doby, než mi oznámil, že odjede. Teď je pryč a já se cítím úplně stejně - zase mám pocit, že už nikdy nenajdu tu spřízněnou duši, protože jsem ji už přeci našla v něm. Jenže teď mám nejen pocit, ale mám i zkušenost. Nedávnou, tři měsíce starou zkušenost, která mi dává naději, že i když se to teď zdá nemožné, třeba tu spřízněnou duši nakonec potkám. Jednou. Teď ji nehledám a hledat nebudu. 

 
Přesně před rokem, po mé tragické dovolené v Nicaragui, jsem byla odhodlaná najít vztah, najít si partnera. Se ségrou jsme tehdy seděly u piva na Manhattanu a já byla navzdory rozchodu s Ryanem plná optimismu. Jak naivní jsem byla. Letos jsem jako nikdy odhodlaná být a zůstat single. Ne proto, že bych zavrhovala všechny chlapy, ale kvůli sobě. Za 7 měsíců mi vyprší víza, a i když New York miluju nade všechno, cítím, že je čas se posunout jinam, přestože to bude bolet. Jenže k té bolesti, která na mě čeká, až budu opouštět tohle město, si nemůžu dovolit přidat ještě bolest z opuštění partnera. Nemůžu tu už jít do žádného vztahu, protože odmítám zažít tuhle bolest znovu. Budu muset říct goodbye několika skvělým lidem a přátelům, že to bude stačit. 
 
Během studeného ošklivého ledna jsem sáhla po knížce, kterou jsem četla kdysi jako náctiletá a zrovna dvakrát moudrá jsem z ní nebyla. Jenže tentokrát mi ona knížka docela zásadně pomohla, aniž bych to před jejím čtením vůbec tušila. Mluvím o tady již několikrát zmíněném autorovi Paolo Coelhovi a jeho knize Alchymista/The Alchemist. Díky této knize jsem pochopila, proč si Jeremy vybral cestu a ne mě. A je to tak dobře, i když se ani jeden z nás momentálně dobře necítí. 
Někdy si přeju, abych nestavěla lásku na první místo ve svém životě, všechno by tak bylo jednodušší. Jenže na druhou stranu si nejsem jistá, že dokážu být fully happy without love. Je jednoduché radit ostatním. Je v podstatě jednoduché vědět, co bych měla teď dělat, jak bych se měla chovat. Rady slýchám a čtu všude. Zůstat busy, hlavně nesedět doma, být mezi lidmi, soustředit se na práci, na školu apod. Jenže raďte sami sobě. Poručte si. Jak? Možná se člověk jen potřebuje prokousat bolestí
a potřebuje občas zůstat sám. Může to trvat den, týden, měsíc, možná víc. Čas. To je to, co hojí rány. Debilní klišé. 
 
Nikdy bych si nemyslela, že budu tolik zničená z rozchodu po třech měsících vztahu. Jenže vztahy se nedají porovnávat délkou jejich trvání ale intenzitou, naplněním, mírou štěstí a souznění, mírou hádek a nedorozumění, společnými zážitky a inspirací. 
Za necelé dva týdny odjíždím na trip do Californie a myslím, že to je přesně to, co potřebuju. Zmizet odsud a alespoň na chvíli ochutnat California dream, protože ten newyorský je občas jak nightmare. Už abych se probudila. 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38