Careless, restless, powerless

15. 01. 2015 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

"If you´re brave enough to say goodbye, life will reward you with a new hello." Paulo Coehlo.

Ono někdy nic jiného, než být statečný, nezbývá. A i když se teď snažím být statečná a odvážná ze všech sil, na nové hello nemám ani pomyšlení. Za nějakých 13 let randění a všemožných vztahů jsem si myslela, že už jsem zažila dost. Vztah se starším, vztah s mladším, vztah na dálku, vztah ve sdílené domácnosti. Vztah s cizincem, friends with benefits, jednostrannou lásku, vztah který přešel v přátelství, vztah, který skončil vzájemnou nenávistí. Rozchody kvůli hádkám, rozchody kvůli někomu jinému, rozchody kvůli mým snům, které jsem si chtěla splnit a daný partner se do nich prostě nehodil. Myslela jsem si, že už mě nic moc nepřekvapí, jenže si uvědomuju, že zažívám zase něco nového. A i když jsem vždy novým věcem, zážitkům, lidem a místům nakloněná a otevřená, ne vždy jsem nakloněná a otevřená novým emocionálním situacím, obzvlášť tehdy, kdy se mi nezamlouvají. A moje současná citová situace se mi nelíbí ani trochu. Jak my tu říkáme, I´m in mess. I feel like a crap, a nevím, jak z toho ven.
Jeremy za pár týdnů odjede a my jsme se rozhodli, že si těch pár zbývajících týdnů prostě užijeme spolu. Jenže mně to tak snadno nejde. Od té doby, co mi oznámil tu novinu, cosi jako by ve mně uvadlo. A v něm možná taky. Už s ním nedokážu být tak spontánní. Už se nedokážu tolik radovat z maličkostí. Už vůči němu nedokážu být tak otevřená, už nesrším vtipem, už se mi nechce tolik povídat a už se mi nechce tolik svěřovat. Yes. I´m getting hurt. Pokaždé když ho vidím a pokaždé, když ho nevidím. Snažím se tu bolest redukovat. I´m trying not to get hurt a proto popírám sebe vedle něho. Jak se můžu bezstarostně radovat a sdílet okamžiky, když mi občas (často) hlavou prolétne myšlenka, že tohle je jenom pro teď? Ano. Vědět na 100%, že mě partner za pár týdnů opustí, přesto že nám to klape, je pro mě nová vztahová zkušenost. Situace, kdy je konečně vše perfektní, ale skončí to a já s tím nic nezmůžu.
Snažila jsem se působit dojmem, že mi jeho odjezd nijak nevadí a že je to všechno O.K. Protože když budu hrát, že jsem O.K., tak se vlastně budu cítit O.K. Proč to takhle nefunguje? Nechtěla jsem, aby věděl, jak líto mi to je. Nechtěla jsem ukázat svoji slabost a svoji bezmocnost. A uvědomila jsem si, že jsem svoje city neprojevila nikomu už víc než dva roky. Ne proto, že bych žádné neměla, to je spíš naopak. Ale proto, že jsem si vybírala natolik nevhodné partnery, před kterými by "vyjít s city na světlo" skutečně znamenalo ukázat se před nimi emocionálně nahá, ponížená. A tak jsem se naučila svoje city skrývat. 
Jenže jsem si v neděli po dlouhé době povídala s jedním pro mě velice inspirujícím člověkem,  který mi připomněl, že je lepší litovat toho, co se stalo, než toho, co se nestalo a stát jen mohl...

.... S člověkem, který mi připomněl, že si nemusím hrát na hrdinu, a že říct někomu "mám tě rád, budeš mi chybět" není ostuda. Ten den jsme probrali spoustu věcí a zanechalo to ve mně stopu. 

Onen nedělní večer se staly dvě věci. Zůstala jsem v City o něco déle, a když jsem šla kolem desáté večer na vlak, minula jsem bezdomovce, kterého jsem na tom samém místě minula ráno. Nevím, co přesně bylo tou pohnutkou, ale rozhodně s tím má co dělat moje rozpoložení a moje smutná nálada (a možná pár piv předtím), ale i přesto, že jsem momentálně na finančním dnu, šla jsem do bankomatu, vybrala 20 dolarů, koupila kávu a vrátila se k bezdomovci. Dala jsem mu dvacku i tu kávu, on mi děkoval a popřál mi krásný večer, a krásný byl, i když jsem jen seděla ve vlaku. Druhá věc, která se stala, napsala jsem Jeremymu, že vím, že tak nepůsobím, ale že mi bude chybět. A že mi bude chybět jeho pohled na svět. Což je něco, s čím se nelehko smiřuju. Protože jeho vidění světa je blízko tomu mému, které ne každý chápe. Respektive které málokdo chápe.
Ano, já vím, jen idiot píše smsky a nesděluje tyhle informace face to face. Jenže já jsem idiot a zbabělec a neumím o těchto věcech mluvit, a tak radši tyhle serious issues vždy převedu do žertu. Je snazší otevřít se skrz psaná slova. Ten večer jsem se rozhodla být otevřená a celé to rozpoložení bylo možná mojí jedinou šancí, jak mu dát najevo, že nejsem ledová královna. A ten pocit byl fajn. Po tom, co jsem klikla na "odeslat", se dostavil klid, smíření. Bylo mi jedno, jestli dostanu odpověď a bylo mi jedno, jaká bude.
Vyjít s kůží na trh je v podstatě osvobozující, ale mé situaci to nijak nepomohlo. Přestože mě jeho odpověď potěšila, nic se nemění na faktu, že odjede a že je mi z toho smutno. Yes. You need to be damn brave.
Nečekám na nové hello, nechci. Smazala jsem si všechny účty na dating websites a rozhodla se soustředit se jen a jen na sebe. Nemám už sílu ani sebemenší chuť chodit na nová rande. 
Jo, soustředím se na sebe. Na sebe a jen v sobě. Jsem uzavřená a nemám náladu s nikým komunikovat. Nemám sílu. Careless, restless, powerless. Nedokážu tu teď být pro člověka, který tu pro mě byl vždycky. Nedokážu tu teď být pro Paulu, která se po sedmi měsících rozešla s Mikem a která trpí. Jsem sobecká bitch, jež nenachází ta správná slova na podporu nejlepší kamarádky. A nesnáším se za to. 
Chci, aby už byl over. Aby už tohle všechno kolem Jeremyho skončilo, abych se už přenesla přes tu bolest (která je ale pořád teprve krutě přede mnou, protože on ještě neodjel) a život šel dál. Jenže zároveň chci, aby to neskončilo nikdy, aby se dal zastavit čas a my klidně zůstali v nenáviděném mrazivém lednu. Do léta daleko. 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38