Christmas´s over! Yay!

03. 01. 2015 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 Ehm, Vánoce. Ty letošní pro mě nebyly vůbec jednoduché. Ze začátku jsem si absolutně odmítala připouštět, že se něco jako Vánoce koná. Jenže odmítejte přijmout ten fakt v zemi, kde vás Santa a elfové sledují každý den. Navíc Paula byla hrozně excited, což mě docela rozčilovalo. Absolvovala jsem s ní nákupy, přetrpěla všechny ty Christmas Carols v obchodech a na její natěšené "It´s Christmas, Adel, be happy!" jsem jen odpovídala "Hm, yeah, fuck this Christmas". Byla jsem Grinch. Věděla jsem, že budu muset pracovat po dva týdny celé dny v kuse, věděla jsem, že Paula bude pryč v Kanadě, Jeremy u své rodiny někde v Severní Karolíně, Míša že bude pracovat. Na co jsem se měla těšit? Nakonec se stal malý zázrak a já dostala na poslední chvíli pár dní volna. Rozhodla jsem se přijmout pozvání Pauliny polské rodiny a vydala se do Toronta. Což bylo nakonec to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože jsem přišla na jiné myšlenky. A na jiné jídlo! Ach, to jídlo! Žádný poison, jak oni nazývají tu americkou stravu. Real food! The real good shit! Bramborový salát mi moje nová polská teta zabalila i zpátky do USA a já ho na hranicích úspěšně propašovala! 

S těmi myšlenkami je to všelijaké. Těsně před Vánocemi jsem Paule uspořádala party ve Williamsburgu na oslavu sundání jejích rovnátek - no braces anymore party, plus jsem chtěla vidět nás všechny zase po dlouhé době pohromadě a chtěla jsem svým přátelům představit Jeremyho. Jenže v ten daný den moji přátelé postupně začali svoji účas rušit, až jsem zbyla jen já a Paula, která nakonec vcelku logicky řekla, že nikam nepůjde. Přátelství mezi lidmi, o kterých víte, že buď dříve nebo později z vašeho života odejdou, je velice zvláštní. Jsou lidé, o kterých víme, že i když je nevidíme roky, zase se sejdeme. Nemusíme být v bůhví jakém kontaktu, ale víme o sobě. A pak jsou tu lidé, se kterými prožíváte velice intenzivně přítomnost, ale víte, že v budoucnu je už možná nikdy neuvidíte. A díky tomuto faktu, který mimochodem nenávidím víc než letošní Vánoce, přisuzuji těmto krátkým ale intenzivním přátelstvím docela velikou hodnotu. Protože tito lidé utvářejí vaši přítomnost, ti se podílejí na vašich zážitcích, s nimi momentálně sdílíte, co ani nedokážete sdělit lidem na druhé straně zeměkoule, i když je znáte roky. Party se nekonala. No braces anymore party mi vehnala slzy do očí. Ne že bych byla až tak strašně emotional (i když, haha), ale všechen ten tlak, ty Vánoce, které jsem nechtěla, ty pokusy sejít se během této doby s přáteli a vlastně i s Jeremym, to všechno se dostalo na povrch a já neměla sílu vtěsnat to zase nějak hluboko zpátky. A tak jsem napsala Robertovi. Robert. Můj intenzivní přítel, který si na mě udělal čas. Můj intenzivní přítel, kterého jsem se snažila po 7 měsíců zbavit a kterému jsem se po 7 měsíců snažila odolat, tady teď byl pro mě, když nikdo ostatní nemohl. Robert tady pro mě bude. Jak dlouho, to neví...

.... Ale on jen tak nezmizí. Protože ani jeden z nás nechce, aby jeden z nás zmizel. On je moje jistota v nejistotě.

Odjela jsem do Kanady a ve výsledku jsem měla krásné Vánoce, které mi připomínaly ty u nás doma. Děkuju Paule a děkuju její rodině za její pohostinnost. Po celou dobu jsem si psala s Jeremym, vše se zdálo být v pořádku, ale mně se přesto zmocňoval jakýsi divný pocit. "Co blázníš? Ser na pocit a užívej si to", říkala Míša. "No, měla bys dát na svoje pocity, to je vždy to nejlepší", radila Paula. A měla pravdu. V úterý, den před Silvestrem jsem se po téměř dvou týdnech s Jeremym sešla. Věděla jsem, že má novinky o kterých nechtěl psát, ale které mi chtěl sdělit osobně. Věděla jsem, že se rozhoduje mezi dvěma nabídkami práce. Ale nevěděla jsem, že se rozhoduje mezi New Yorkem a Čínou. A Jeremy se rozhodl vzít skvělou pracovní nabídku v Číně. Moje dvouměsíční štěstí se blíží ke svému konci. Během měsíce Jeremy odjede na šest měsíců do Pekingu. I´m happy for him. I really am. Tušila jsem, že nemám skákat do tohoto vztahu po hlavě. Ano, když mi tu novinu oznámil, nebylo mi dobře na duši. Není mi dobře ani teď, ale uvědomila jsem si, že nevědomost a nejistota jsou daleko horší než vědět, co se stane a co očekávat. Tedy ve vztahu. Well, touto novinou Jeremy završil moje Vánoce.

Je vlastně krásné, jak někteří lidé vstoupí do našeho života, změní ho nebo ho posunou jiným směrem, dají mu novou perspektivu a jiný nadhled, a pak odejdou. To přesně udělal Jeremy. A udělal nejen to. Nejen že mě dokázal inspirovat ve věcech a činech, o kterých se třeba rozepíšu jindy, ale Jeremy mě dokázal dostat od Roberta. Emocionálně, psychicky. A tyhle dvě věci mu nikdy nezapomenu a za tyhle dvě věci mu budu vždy vděčná. 

Na své cestě potkávám spoustu nových přátel a nových mužů, a tak se učím přijmout fakt, že všichni tito báječní lidé, kteří tu "make my days", jednoho dne odjedou, nebo odjedu já. Že tyhle intenzivní přátele už třeba neuvidím. Že tahle malá intenzivní přátelství nebo intenzivní vztahy skončí. Přijde mi líto jen tak napsat, že zase najdu nové, ale je to tak. Co vím jistě, je, že Paula už navždycky zůstane v mém životě, a že Paula, i když mě někdy strašně rozčiluje, bude prostě around i když třeba tisíce kilometrů daleko. Paula už není jen intenzivní přítel, Paula už je ten přítel, kterého budu znát roky. A tak jsem si uvědomila, že jsem tu v New Yorku sice nenašla pravý ideální vztah s ideálním mužem, nenašla jsem vlastně žádný pořádný vztah, ale našla jsem tu své dvě BFF (Míšo!!!), a to je víc než všichni chlapi dohromady. 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.