Dobré a špatné zprávy

17. 12. 2014 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 A tak jsem zpátky v kruté newyorské mrazivé realitě. Vlastně ta realita není vůbec krutá, je to New York. Moje nejmilovanější město, od kterého je ale fajn si na pár dní odpočinout. 

Znáte ten pocit, kdy máte tolik možností, ale nevíte, kterou si vybrat? Nevíte, která by byla ta nejlepší, protože všechny mají svá pro a proti? Pro mě by bylo nejjednodušší, kdyby mi někdo řekl, co mám dělat. Kdyby mi někdo ukázal směr, cestu. Ano. Je to jen o tom hodit svoje vlastní problémy a svoje zatím nerozhodnutá rozhodnutí na někoho jiného a nemuset je řešit a zabývat se jimi. Taky se říká, hoď si mincí. Ono to docela funguje, pokud se rozhodujete jen mezi dvěma možnostmi. Protože ať už padne jakákoliv, ucítíte buď lehké zklamání, nebo takovou malinkou úlevu kdesi ve vašem nitru. A pokud to bude zklamání, kdo říká, že se výsledkem hodu musíte řídit? Je to jenom pomůcka, která vám může usnadnit rozhodování a ujasňování si toho, co ve skutečnosti opravdu chcete. Pak už je jen na vás, jak s tím naložíte. 
 
Tenhle článek měl být o Puerto Ricu. Well...  Dobrá zpráva je, že minidovolená v Puerto Ricu neměla chybu. Dobrá zpráva je, že jsem se utvrdila v tom, že jsem vcelku normální bytost a není problém se mnou vyjít a cestovat. Dobrá zpráva je, že nechyběla zábava, nechyběla romantika, nechyběla spontaneita, nechyběly nové zážitky a zkušenosti. Rainforest, nádherné prázdné pláže karibského moře, nádherné divoké pláže pobřeží Atlantiku, koupání bez plavek, půlnoční kayaking na světélkujícícm jezeru za třpytu hvězd, prodírání se džunglí, roadtrip. Žádná nuda. Myslím, že jsme s Jeremym skutečně schopni fungovat dohromady. Sharing and caring tam prostě je. A protože většinou za každou dobrou zprávou následuje ta špatná, tady je: Z Puerto Rica jsem se vrátila zmatená jak lesní včela, přemýšlející snad ještě víc než předtím. Mozek mi jede na plné obrátky, fantazie neví, kam se dřív obrátit a obrazy mých představ se ubírají všemi směry bez konkrétního cíle. I hate it. 
Ano. Dovolená v Puerto Ricu neměla chybu. Jenže je tady něco navíc. Něco, díky čemu jsem sundala klapky z očí, díky čemu jsem sundala ty nejrůžovější brýle z nejrůžovějších. To něco mě drží o ten jeden pomyslný krok zpátky. To něco mě nenechává klidnou a nenechá jít do toho na plno. Alespoň ne teď. To něco se stalo tím oním hlasem v mé hlavě, který mi našeptává, že tohle krásné skončí sooner or later. To něco je mým blokem. Jenže já nevím, jak dlouho budu schopná ten hlas poslouchat. Jak dlouho se dokážu bránit a neskočit. Jak dlouho mi bude trvat se na ten hlas vykašlat a jít do toho, i když budu někde v hloubi vědět, že to nebude napořád. A nebo bude? To něco mě nutí přemýšlet víc než obvykle. And I hate it.  Maybe life will surprise you, Adela. Of course it will. It always does. Jenže do jaké míry je lepší se nechat překvapit, let things happen? Do jaké míry je lepší si vše naplánovat, připravit se a raději se nenechat ranit, ale předem utéct? Byl by útěk v tomhle případě výhra nebo prohra? To bych se nikdy nedozvěděl...

....  Tak budu hrát dál. Jen možná znovu opatrně, ne bezhlavě, jak tomu u mě bývá zvykem. Budu hrát dál. Budu se ptát víc a víc sebe sama a lidí kolem sebe, ale zatím se nezeptám jeho.

 
Mně pořád uniká ten smysl. Proč bychom se obtěžovali být s někým jen dočasně? Proč bychom se obtěžovali věrností a důvěrou a tolerancí a všemi těmi základními pilíři vztahu, proč bychom investovali naše city a vlastně nás celé do něčeho, o čem víme, že stejně skončí? Protože nechceme být sami? Nechceme být sami, ale chceme být časem raněni? Ne. To mi smysl nikdy dávat nebude. Ano, spousta vztahů prostě nevyjde, spousta párů se rozchází, ale tyhle páry šly do vztahu se stejnou vidinou. Dnes jsem četla, že jen 40% lidí najde svoji životní lásku a zůstane s ní napořád. How sad is that? My totiž vybíráme, zkoušíme, a někdy možná přebereme. Někdy je to touha zažívat víc a víc, touha po stále novém a neobjeveném, touha po nových zážitcích s novými lidmi, protože je to prostě fun. A někdy je to dpor k tomu stejnému. Je to možná life style, v určitém věku. Jenže já už z tohoto věku vyrostla. Nejsem přesycená novými zážitky, jsem přesycená novými muži. Toužím po nových zážitcích, ale jen s jedním mužem. Je mi úzko z té představy, že by mi další vztah nevyšel. Je mi úzko z té představy, že opět vyplňuji profil na všech dating stránkách, že si opět píšu s X muži, že opět chodím na šílená rande, která nikam nevedou. 
 
Stop, Adela. Stop thinking too much, let things happen and go with the flow! Okay, I´ll try. Protože, jak napsal Jeremy: "There´s always a girl." Moje odpověď?  "Yeah. There´s always a guy." And I hate it. 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.