O prioritách

01. 12. 2014 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 Američani a jejich vztahy. Doteď tápu. Za 15 měsíců jsem se něco málo naučila, ale pořád tu vztahovou záhadu nevyřešila. Jsem divná já, nebo oni? Když se podívám zpátky do minulosti na svoje vztahy, ať už byly jakékoliv, měly něco společného. Já i má horší polovička (ano, píšu horší, protože tu lepší stále hledám, haha) jsme vždy věřili, že to je napořád. I když mi bylo osmnáct a byla jsem po uši zamilovaná do staršího muzikanta a prožila s ním dva roky na střední, i když jsem první dva roky na vysoké trávila v alkoholovém opojení a na parties společně s bláznivým Honzou, i když jsem utáhla další dva roky vztahu na dálku s jiným ale ještě bláznivějším Honzou, který žil v Belgii, vždy jsem věřila, že to je ono. Jedině tak jsem byla schopná nejen já ale i oni dát do vztahu maximum. Že to ani s jedním nevyšlo, to už je jiná story. Otázka však zní, je to vůbec zdravé dávat všechno do vztahů a soustředit se na ně? Měl by být vztah - láska životní prioritou? Sto lidí, sto chutí. Odpovězte si sami sobě.

V New Yorku to chodí jinak, než to kdysi chodívalo v mé hlavě. A nepopírám, New York mě ovlivnil. Jako by tu lidi měli jiné priority. Nic proti tomu. Jestliže je vaší prioritou vydělávat peníze, mít skvělou kariéru a moct si dovolit kupovat drahé věci, go for it. Jestli vás to naplňuje a dělá šťastnými, good for you, New Yorkers. Mě to naplňuje taky. Soustředit se na sebe, na svoje plány, na svoje sny, na svoji práci, na svoje studium. Možná jsem vyrostla a z té holky, která se vždy soustředila na chlapa vedle sebe, se stala holka, která má za prioritu samu sebe. V New Yorku málokdo prahne po skutečném vztahu, ve kterém by chtěl zůstat už napořád. A tak všichni randí se všemi, nic  si neslibují, závazky je děsí. Jenže: Jak dlouho se tohle dá utáhnout? Emocionálně. Jak dlouho se lze nesoustředit na lásku a na zcela přirozenou lidskou potřebu milovat a být milován? Jak dlouho dokáže priorita peněz a kariéry nebo cestování, cokoliv co vás dělá šťastnými, válcovat prioritu lásky a naplňujícího vztahu? Občas se mi tu zdá, jako by tyhle hodnoty ztrácely na významu. Všichni jsme velicí individualisté, známe svoje values, žijeme v podstatě spokojený život. Jenže jak dlouho, kolik let bude jednoho bavit jenom nezávazně randit a mít příležitostný sex na pár nocí? Don´t get me wrong. Being single is fun!!! Ale na jak dlouho? Po těch třech letech jsem dospěla do stádia, kdy už being single bylo dost. Proto ty všechny online seznamky. Proto ta všechna dates. Proto tenhle blog. 

Co mě tady zaráží a co mi nedává smysl, je, že lidé nehledají nikoho na pořád. Na pár měsíců, možná na rok. What the f*ck? Jak se potom člověk může otevřít tomu druhému? Jak dá šanci sobě i druhé straně poznat se navzájem, sdílet a prožívat? V podstatě nedá. Přece chtě nechtě tady bude vždy existovat blok nebo hlas v hlavě, nazvěte si to jak chcete, který vám bude našeptávat, že tohle skonč...

.... Co vás bude držet vždy krok zpátky, co vám nedovolí skočit do toho naplno. Možná je to tak lepší, protože vás to ochrání před hlubokým zklamáním a před zlomeným srdcem. Ale co když se i přes ty hlasy a bloky zamilujete? Je vůbec možné milovat a zároveň vědět, že je to jen dočasné? Ano, lze. A lze to, i když víte, že to není jen dočasné, ba že je to celé neuskutečnitelné. Viz já a R. A jsme zpátky u těch priorit. Někdo po pár měsících zjistí, že se jeho priority změnily a začne lásce přikládat daleko větší hodnotu. Ve vztahu setrvá, otevře se, skočí. Někdo zjistí, že je to ok, ale že ho jeho dream job a občasný random sex naplňuje prostě víc než vztah. A obojí je v pořádku.

 
Četli jste knihu či viděli film Útěk do divočiny/Into the Wild? Jestli ne, nechci prozradit úplný konec, ale jde o to, že hlavní hrdina v podstatě objevil význam štěstí, objevil prioritu, uvědomil si, co je v životě důležité: "Štěstí je skutečné, jen je-li sdílené". 
Všechny zážitky, které se nám v životě přihodí, všechny radosti i strasti potřebujeme sdílet. Možná ne všechny, ale většinu z nich ano. Pokud se sami záměrně neodříznete od lidí a světa kolem sebe, třeba za účelem cesty do Tibetu a poznáním sebe sama, většinu věcí, které se vám na vaší cestě životem stanou, prostě potřebujete sdílet. Lépe řečeno, potřebujete je zažívat s někým. Podělit se o zážitky, radost, strach, nejistotu, štěstí, úspěch, smutek. Whatever it is. Ne všechny pocity a ne všechny zážitky musíte nutně sdílet, některé z nich je super mít jen pro sebe. Ale když už je nesdílíte, potřebujete je mít alespoň komu sdělit. Protože i když jsme na přelomu roku 2014 všichni zarytí individualisté s nadupaným sebevědomím milující sami sebe a vědomi si svých vlastních kvalit, pořád ještě tady potřeba socializace a lásky existuje. A existovat bude. 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38