I didn´t learn my lesson

25. 09. 2014 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

 Už v tom zase plavu. Nebo se spíš topím a všechny ty záchranné vesty odmítám chytat. Drama queen? Možná. Neponaučitelná? Stoprocentně. Já vím, jen hlupák se neučí ze svých chyb. Jestliže jsem nedávno udělala správné rozhodnutí a odmítla se s Robertem sejít, tentokrát jsem neodolala a rande se protáhlo do třech společně strávených dní. Opět tomu přála náhoda nebo osud (stále nedokážu pobrat, co nás neustále svádí dohromady, možná jen moje blbost a jeho chtíč) a ve stejný týden jsme oba dva měli volno a byli free, i když každý v trochu jiném slova smyslu.

Tři dny jsem žila v pohádce a bylo se mnou zacházeno jako s princeznou. Snažila jsem se nemyslet na to, že pohádky nejsou real life, snažila jsem se nemyslet na to, že je to všechno jen dočasné a že já nemám právo na tenhle pohádkový život vedle něho, protože je to jenom třídenní fake. Jenže ten fake se zdá skutečný až moc. Situace, kdy si můžete hodiny povídat, kdy sdílíte svoje názory, kdy se můžete od srdce smát, kdy si ze sebe můžete dělat legraci a urážet se bez toho, aniž by to ten druhý bral osobně, situace, kdy se jednoduše cítíte tak strašně dobře vedle toho druhého, jak já už sakra dlouho ne. Tři báječné dny a moje endorfiny dosahovaly svého maxima. Potlačovala jsem ten štiplavý hlas někde vzadu v hlavě, který mi našeptával, že to nesmím brát vážně. Když odjel, endorfiny se vypařily jak pára nad hrncem a mně tu zbyly jen oči pro pláč. Plus lahev vína a zbytek domácí margarity, kterou připravil. Party pro jednoho jak stvořená. Když jsem se dostatečně politovala a dostatečně napila (i když s pitím a vlastně i lítostí pokračuju úspěšně i dnes), zavolala jsem Paule. V nouzi poznáš přítele. Paula přijela, Paula mě objala, Paula se mnou dopila lahev vína a Paula tu se mnou zůstala až do rána. Zase kouřím, btw. Zase jsem sražená na kolena, zase prohrávám. Jsem přesně tam, kde jsem byla na začátku června, s tím rozdílem, že teď je konec září a všechno je to trochu intenzivnější. Nedokázala jsem odolat hned po Miami, nedokázala jsem odolat po prvním "rozchodu", zda se tři týdny odloučení dají takhle nazvat, a neodolávám ani teď. Protože teď už to nebylo jen setkání na pár hodin. Co je na tom tak lákavého, když to ve výsledku jen bolí a ubližuje? Risk. Napětí. Ty krátké chvilky naprosté euforie pořád stojí za ty dlouhé chvíle čehosi, co zatím neumím pojmenovat. Divno. I přes to všechno vím, že kdybych se mohla vrátit v čase, nerozhodla bych se jinak. Vím, že bych mu podlehla dřív nebo později anyway. Jestli toho lituju? Ne. Nelituju toho, co se stalo, ale je mi líto, že se toho nemůže stát víc. 

Všechno špatně. Jak mám najít toho svého pana pravého, když mám pocit, že už jsem ho našla? Jak mám jít s někým na rande, když se nedokážu soustředit na slova, která ten dotyčný říká, když ani nedokážu dát šanci někomu jinému, protože přece nikdo jiný není jako Robert? Co když toho pravého prince z pohádky míjím, nebo už jsem ho dávno minula a nevšimla si ho, protože jsem už přes pět měsíců balamucená černokněžníkem, který nemá protikandidáta? 

Wake up, Adela! Moc dobře si uvědomuju, co bych měla udělat a jaká je ta jediná správná cesta z pekla ven. Otázkou je, jestli se na tu cestu vydám, nebo zda se radši budu ve všem dál topit.  A nebo můžu věřit na to, že zázraky se dějí. Jako v pohádkách. 


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.