Protože nikdy nemůžeme mít všechno

10. 06. 2014 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

Trvalo to dva měsíce, vyměnili jsme si 631 textových zpráv a vídali se dvakrát týdně. Stálo to jedno zlomené srdce, možná dvě. Díky bohu ne tři. Možná poprvé v životě jsem použila pouze rozum a ne city. Jedině to mi dalo sílu vztah s Robertem dnes ukončit. Zažila jsem s ním krásné chvíle, kdy mě provedl celým Brooklynem, bral na parties, které mají v Brooklynu trochu jiný ráz než na Manhattanu, výstavy, koncerty. Zažila jsem s ním chvíle, které byly docela bláznivé a možná trošku nebezpečné, ale jsou to chvíle, o kterých víme jenom my dva a nikdy o nich nikdo jiný vědět nebude. Ani Paula. 

K začátku. Odolávala jsem, snažila jsem se, ale dlouho jsem nevydržela a podlehla. Protože zakázané ovoce nejlíp chutná, nebo ne? Chvíli určitě, jenže potom začne hořknout na jazyku. Nebo trpknout, jestli to slovo existuje. Užíváte si ty momenty, kdy je na dosah, ale potom, když se vytratí, zbyde jen divná pachuť. 

Ten dnešní krok, i když bolí, jsem udělala pro sebe. Mohla bych v tomhle nezdravém vztahu setrvat, ale vím, že bychom to museli dřív nebo později ukončit anyway. Akorát že bych se z toho léčila daleko hůř a mnohem delší dobu. Musím zavřít jedny dveře, abych mohla otevřít nové, třeba lepší. Lidé tohle říkají, protože na tom něco bude. Doufám. Možná nepíšu dost jasně nebo jednoznačně, ale kdo chce, může číst mezi řádky...

Jeden poznatek: Zlomené srdce bolí úplně stejně v sedmadvaceti jako v sedmnácti. S tím rozdílem, že teď si říkám, kolikrát ještě jsem schopná tohle vydržet? Kde na to kurva má brát člověk pořád sílu? Proč má někdo fungující a spokojený vztah roky a někdo pořád jen hledá a nachází ve špatných vodách? Všechno to randění s těmi, které jsem zmínila v předchozích článcích, je vlastně docela vyčerpávající a někdy to jen bere energii. Člověk se snaží nic nevzdávat, udržet si pozitivní mysl a být optimistou, ale postupně se ze mě stává realista. Proč, když potkám někoho, kdo by mohl konečně změnit tuhle moji karmu či co to je, tak s ním být nemůžu? A proč zrovna tenhle člověk, se kterým nemůžu být, má všechno, co by mě udělalo šťastnou? Proč se mi zdá tak ideální? Protože je nedostupný? Skutečně je to tak, že chceme to, co nemůžeme mít? Změnil by se po čase můj názor na něj a celkově moje vnímání jeho osobnosti, kdybych ho mohla mít celého a on by byl prostě a jednoduše dostupný a můj? Přestal by mě po čase bavit a já bych byla zase na konci a znovu na začátku, nebo bych konečně poznala tu spřízněnou duši a zůstala s ní? Jak vlastně člověk pozná, že je s tím pravým? Co když je pořád ta chyba ve mně a co když já si vybírám stále dokola ty špatné muže a je to vlastně jako nějaký algoritmus, který nedokážu změnit, protože v matice jsem byla vždycky slabá? 

Dřív jsem nad tím neuvažovala. Jenže to mi nebylo 27 a všechny kamarádky okolo se nevdávaly nebo nesestěhovávaly se svými milým...

.... Pořád byl totiž čas na to dělat chyby. Ne, biologické hodiny netikají, bůhví jestli je ve mně dva roky učení nezabily. Je to jen obyčejná potřeba a možná touha sdílet, mít někoho, koho máte rádi a kdo má rád vás. Komu se můžete svěřit, s kým se smějete a s kým můžete trávit volný čas, smysluplně. Přesto, že Paula je taková moje vrba a já její, přesto, že s ní podnikám spoustu věcí, někdy tohle nestačí. Ona je přítel, ne partner. 

Když o tom přemýšlím, je to vlastně kinda silly, jak vás konec něčeho, co trvalo pouhé dva měsíce, dokáže srazit na kolena. Možná to není o času ale o intenzitě. Vím, že teď by bylo nejideálnější, kdybych ho neviděla, kdybych vymazala všech 631 sms, kdybych si neprohlížela jeho fotky a tak dále. Přerušit veškerý kontakt. Jenže my se dohodli, že zůstaneme přáteli. Že se budeme vídat, ale jen v té ordinary way. Proč? Protože já jsem nejlepší kamarádka Pauly, on je nejlepší přítel Alexe. Paula a Alex jsou tak nějak všelijak spolu. Navíc jedeme ve stejné datum všichni do Montrealu, nezávisle na sobě, což jsme zjistili nedávno a to je náhoda, kterou nevymyslíš, už jen proto, že jsme se potkali všichni ve stejný čas v Miami, kde to všechno začalo. A samozřejmě, že v Montrealu se sejdeme. Minimálně tam a jsem si celkem jistá, že se uvidíme i před Montrealem. Jak to ustojíme, nebo spíš jak to ustojím já, toť otázka. On by to neukončil, to mi řekl. Ale tím, že já na to tu sílu a odvahu našla, může si mě víc vážit. Ví, že pro tuhle chvíli, pro ten dnešní rainy day jsem lepší člověk než on. A já jsem proud of myself, i když je to fucking hard and tough.

Shit happens, jak on říká. 

 


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38