Miami, babe

06. 06. 2014 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

Ptáte se, proč zrovna článek o Miami? Protože to byla zatím nejlepší dovolená a nejlepší trip, který jsem tu v USA podnikla. Můj i Pauly život se po Miami totiž nějak změnil. Je to, jako kdybychom začaly víc žít, víc si vážit toho, kde jsme, víc si užívat. Měla jsem z tohoto týdenního výletu malinko strach, protože moje poslední dovolená skončila rozchodem, a představa, že bych se třeba s Paulou nepohodla, se mi vůbec nelíbila. Jenže jak se ukázalo, s Paulou jsme se sblížily ještě víc a nyní si jsem jistá dvěma věcmi: Že na tuhle dovolenou v životě nezapomenu, a že tahle holka zůstane navždycky v mém srdci, ať už to zní melancholicky, jak chce. Ale tolik zábavy, tolik výbuchů smíchu a vůbec všeho jsem nečekala. Ve všem jsme se shodly, panovala naprostá pohoda, žádný stres. No a samozřejmě nemůže chybět chlap. Ale všechno po pořádku...

Miami je v podstatě jiný název pro party. Nádherná pláž, oceán, který má tyrkysovou až zelenou barvu, teplota se pohybuje kolem 27°C, vzduch kolem 30°C a vlhko. Je to místo, kam míří prostě všichni. Já jsem Miami navštívila před třemi lety, což pro nás teď byla výhoda, protože jsem si pamatovala pár míst, kam určitě zajít a pár míst, která za moc nestojí, a proto nemá cenu ztrácet s nimi čas. 

Protože Miami taková Mekka Spojených států a je úplně jedno v kterou roční dobu, není to zrovna nejlevnější místo. A rozhodně to není místo, kam byste vyrazili s dětmi na dovolenou. A to jsme přesně potřebovaly, odpočinek od všech, kterým ještě nebylo 16. Jedna rada: Nejezděte do Miami, pokud vám nebylo 21. V USA vás do klubu bez ID nepustí a nevím, co byste v Miami potom dělali. 

My jsme přiletěly v pátek a než jsme se dokodrcaly do hotelu, který sídlil asi dvě minuty chůze od South Beach (ta nejvyhlášenější), bylo skoro devět večer. Takže jsme vyrazily na prohlídku a vůbec tak zjistit, what´s going on here. Vstupy do klubů byly pekelně drahé a drinky taky, takže jsme hned v pátek začaly řešit, jak to my dvě poor aupairs vymyslíme. No usoudily jsme, že holt budeme šetřit na jídle. Jak se ale druhý den ukázalo, naše obavy byly naprosto zbytečné  a to hned ze dvou důvodů. V Miami totiž kluby fungují na stejné bázi jako v New Yorku. To znamená, že pokud nejste úplně ošklivá holka, většinu vás osloví promotér, který má za úkol dostat do klubu co největší počet hezkých holek. Já si nejsem jistá, jestli jsem to už v jednom z článků nezmiňovala, každopádně this is how it works. No a nám s Paulou stačilo jen ležet na pláži a promotéři z těch nejvyhlášenějších a nejlepších klubů za námi chodili sami. Holt náš Russian look je vážně bere. Většinou ta nabídka byla taková, že za 20 babek by nás vyzvedla limuzína před hotelem, dál v ceně byla večeře, open bar, vstup do klubu a drinky po celý večer. Zní to jako great deal, ale ona ta realita je trošku jiná. Nabídku jsme využily hned v sobotu, i když už to skoro vypadalo, že půjdu tančit sam...

....

Sluníčko v Miami má totiž jinou sílu než v Čechách, Polsku, Španělsku nebo New Yorku. Říkala jsem Paule, ať to nepodceňuje a fakt se maže (pro mě je to nezbytnost, všichni chceme bronz, ale za jako cenu?), ale milá frajerka jen mávla rukou a koupila si dětský olejíček. Když jsem jí každou hodinu upozorňovala, že je červená a ne hnědá, jen odvětila, že je to dobře, protože to večer zhnědne a ona tak bude ready a krásná do klubu. No samozřejmě že večer nic nezhnědlo, ale Paula dostala úpal nebo úžeh, jak se patří. Byla chudák rudá jak rak. Co bych to byla za kamarádku, kdybych jí neposkytla první pomoc. Nařídila jsem jí spánek aspoň dvě tři hodinky, nalila do ní litry vody, potřela jí jogurtem a naordinovala ibuprofen. Mezitím, co Paula spala, šla jsem ven a našla i místa, která jsem navštívila před třemi lety, například skvělý salsa bar etc. Po třech hodinách spánku se Paule udělalo mnhem líp, takže nic nebránilo tomu vyfiknout se a vyrazit do toho vyhlášeného super klubu. Nebylo to špatné, ale nakonec jsme ten fancy klub opustily asi ve dvě ráno a zamířily do salsa baru, kde jsem řádila před třemi lety. Bylo tam plno, skvělá hudba, nic velkého, nic fancy, všichni se bavili... strávily jsme tam zbytek noci a nad ránem jsme se odploužily do hotelu. 

Takhle nějak to v Miami chodí, party až do ranních hodin, kolem 11 dopoledne přesun na pláž, kde můžete zase usnout, nabírat síly na večer a jen přemýšlet, do kterého klubu zavítáte zrovna dnes. 

V neděli jsme šly na večeři do nějakého mexického bistra, kde nás obsluhoval docela sympatický kluk, ze kterého se vyklubal Francouz, ale rozhodně namixovaný s Turkem či něčím podobným. No a byl celý hotový z Pauly a hned že chce naše číslo a že musíme jeden večer hang out společně. Tak proč ne. V úterý přes den jsme se tedy dohodli, že se večer sejdeme v baru a já jsem mu nakázala vzít sebou nějakého pohledného kamaráda. Amin mi to odkýval a my se večer vydaly do baru někde na Ocean Drive. Když jsme dorazily na místo, myslela jsem, že mě trefí. Vedle Amina totiž seděl asi 40letý Hispánec. Což o to, to bych ještě skousla, ale milý Hispánec uměl asi tak tři slova anglicky. Amin se věnoval Paule a já byla nucená vést konverzaci s tímhle Guatemala guy, jak jsme ho později s Paulou překřtily. Naše talk vypadala tak, že se mě asi 50x dokola ptal, jak se jmenuju, odkud jsem a jak se mám. A pak to upgradoval na to, že mě miluje. To už jsem měla dost a šla jsem si po půl roce koupit krabičku cigaret. (V NY si nikde moc nezapálíte, všude je zákaz, zato v Miami se dalo kouřit všude, i uvnitř barů nebo klubů). No, nezbývalo než se opít. Naštěstí Amin navrhl, abychom se přesunuli do clubu Clevelander, který je situován jednu ulici od pláže a pro mě to je jeden z nejlepších klubů na South Beach. Yes. Přesně to jsem potřebovala, vidět nové tváře a nějak se zbavit chudáka Guatemalce. To se mi v klubu podařilo za pár minut. Ovšem ta hispánská nátura je někdy nebezpečná, Guatemala guy se na mě utrhl, že ho nerespektuju jako muže a jak si dovoluju bavit se s někým jiným. Nemělo cenu mu něco vysvětlovat, stejně by nerozuměl, tak jsem se prostě přesunula na jiné místo a řekla jen bye. Chudák, teď jak o tom píšu, je mi ho trošku líto. Ale nejsem žádná samaritánka, že. Strávila jsem večer ve společnosti dvou Švýcarů, byla sranda, tanečky, alkohol... Potom, co Paula odmítla jít s Aminem do jeho bytu, se chlapec urazil, tak se Paula připojila ke mně. Kolem půl třetí ráno už byli Švýcaři, kteří ten den přiletěli, pěkně utahaní z letu a rozhodli se jít spát... My s Paulou zůstaly ještě asi dvacet minut a pak jsme usoudily, řádně připité, že je čas jít spát. Když už jsme byly jeden blok od hotelu, volal mi kamarád z NY (který byl v ten samý čas v Miami taky), kde jsme a jestli se nechceme vrátit do Clevelanderu ještě na jeden drink. (Snažili jsme se sejít už po několik večerů a nikdy to nevyšlo). Well, tak proč ne, sice to byla docela štreka, ale žijeme jen jednou a spát můžeme druhý den na pláži. Někdy kolem půl čtvrté jsme se znovu zjevily v klubu, který jsme před půl hodinou opustily a snažily jsme se Guntera najít. Ten mi nezvedal telefon a vypadalo to, že nikde není. Rozhodly jsme se počkat deset minut a pak odejít. A v tom se to stalo. Náhoda, nebo osud? Kdyby mi Gunter ten večer nezavolal, kdybych se Pauly nezeptala, jestli mám zvednout ten telefon a ona to neodkývala, kdybychom se nerozhodly vrátit se do toho spropadeného klubu, kdybychom se nerozhodly počkat deset minut, nikdy bych Roberta nepoznala. 

Než budu pokračovat v psaní o Robertovi, musím dost odbočit a to z toho důvodu, že Robert je black ethnicity. A cítím, že prostě musím vysvětlit pár věcí, protože kdybych byla v Čechách, asi bych některým skutečnostem nerozuměla a ani si je nedokázala představit. Takže všechny předsudky stranou.

Být černochem v Americe není úplně jednoduchá věc, byť se nám to z těch všech TV show a filmů vůbec nezdá. Samotní Američani dost rozlišují mezi černochy, kteří žijí v "hoodu", na okraji společnosti, nepracují, dealují a berou drogy, potýkají se se zvýšenou kriminalitou a stýkají se jen s "těmi svými", a pak mezi těmi, kteří žijí normální život jako bílí, tzn. mají práci a jejich život se ničím zásadním neliší od života klasického Američana. Popsala jsem to hodně jednoduše, protože samozřejmě je tu spousta bělochů, kteří nepracují a jsou to kriminální živl...

.... Rozhodně tím nechci tvrdit, že černoši jsou horší než běloši nebo naopak. Na Manhattanu a v západním Brooklynu nikdo neřeší, jakou máte barvu pleti, protože se všichni chovají stejně a pokud chcete žít v těchto částích City, musíte na to mít dostatek peněz. Takže 90% černochů tam dosahuje stejného životního standardu jako bílí. (Výjimkou je Harlem, který je tou nejnebezpečnější částí Manhattanu a kde jsem byla tím nejsvětlejším a nejblonďatějším elementem a přála si být neviditelná). V Queens hodně záleží na čtvrti, ve které zrovna jste a Bronxu se všichni vyhýbají. Bronx je skutečně černý. Drogy, vraždy a znásilnění jsou tam na denním pořádku. Ale zase záleží na čtvrti, v Bronxu jsem byla a nikdo mě nezastřelil, nikdo mi drogy nenabízel a nikdo mě neznásilnil. Ale dobrý pocit jsem z toho neměla. 

Nikdy jsem nerozlišovala, kdo má jakou barvu pleti, naopak spousta černochů je vážně sexy a jsou prostě trošku jiní než bílí kluci. A jiní než hispánští kluci. Ti jsou tak strašně otravní, že nebrat. I když mu dáte jasně najevo, že nemáte zájem, je to pro ně jako kdybyste řekli "chci tě". Viz Guatemala guy. Well, zpátky do Miami:

Když nás při tom našem bloudění po klubu ve stavu naprosté únavy oslovili dva fajn pohlední kluci s tím, že vypadáme docela exhausted a jestli nechceme zajít na drink, já jsem neváhala. Gunter nikde a když už jsem vážila cestu zpátky do klubu, tak toho alespoň nějak využiju. Dali jsme se do řeči a ukázalo se, že oba dva žijí v Brooklynu a v Miami jsou na návštěvě příbuzných či co. (Žádný hood se nekoná, oba dva jsou z té dobré čtvrti). Nějak se přihodilo, že jsme se prostě rozdělili, já se začala bavit s Robertem a Paula s Alexem. Alex musel odjet z Miami hned ruhý den odpoledne kvůli práci a já jsem mu slíbila, že tam Roberta nenecháme samotného. Ještě bych měla zmínit, že to jsou bratranci.

S Robertem a Paulou jsme strávili poslední dva dny a dva večery společně. Ve vší počestnosti, prosím vás. I když se mezi mnou a Robertem v Miami nic nestalo, to flirtování a jiskření a způsob, jak jsme spolu mluvili, jak jsme si ze sebe dělali vzájemně legraci, to všechno bylo víc než obvious. Paula mi rovnou řekla, že takhle rozzářenou, spokojenou, vtipnou a veselou mě s Ryanem nikdy neviděla. 

Poslední noc v Miami. Paula pařila s novým klukem, kterého potkala na pláži, já byla s Robertem. Pak jsme se sešli všichni dohromady a zase se rozdělili...  Kluby, bary, oceán, pláž. S Paulou jsme si daly sraz v 5 ráno před klubem, odtamtud jsme uháněly do hotelu pro kufry a v 5.20 už na nás čekal taxík, který nás vezl směr letiště. Myslím, že lépe jsme náš pobyt zakončit ani nemohly. Naprosto vyčerpané ale štastné jsme zapluly do sedaček, popřály si dobrou noc a probudily se v New Yorku. V 10'C. 

Jak to vypadá mezi mnou a Robertem, jak to probíhá mezi Paulou a Alexem a proč to je s Robertem jedna velká komplikace, o tom všem se rozepíšu v dalším článku. Bude to asi nejosobnější zpověď, ale je to nakonec můj blog a já jsem si ho založila vlastně kvůli Robertovi, abych se z toho všeho mohla vypsat. 

Dobrou noc z NY a krásné páteční ráno do Čech. 

 

 

 

 

 

 

 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38