Nicaragua a konec idyly

15. 05. 2014 | † 10. 07. 2016 | kód autora: nkr

Pokud vážně chcete poznat svého partnera a zjistit, zda byste s ním dokázala žít (nebo on s vámi), odjeďte společně na dovolenou. Seriously. Čím dřív, tím líp. Naše bublina, ve které jsme se s Ryanem vznášeli, praskla, a dopad na zem nepatřil mezi ty nejměkčí. 

Ale nebudu předbíhat, všechno hezky po pořádku. Ryan pracuje jako zahradní architekt, což zní taaaaak dobře. Má svoji vlastní malou firmu, ale co si budeme nalhávat, přes zimu tolik kšeftů zahradní architekti prostě nemají, alespoň ne v zemích, kde je zem pokrytá sněhem nebo prostě zmrzlá. A tak Ryan navrhl, že když má tolik volného času, který rozhodně nebude mít během jara a léta, že bychom měli vyrazit na dovolenou. Já si vybrala svůj week off a už jsme domlouvali, kam vlastně pojedeme. Chtěla jsem se vyhnout všem těm all inclusive zájezdům, na které budu jezdit, až mi bude 60. A chtěla jsem k Pacifiku. První mě napadla Kostarika, ale tam už Ryan byl se svojí ex, tak jsme se rozhodli pro levnější alternativu - Nicaraguu. Nebudu chodit po místech, kde se on procházel s jinou, že. 

Naplánovali jsme celý týden, zabookovali hotely, letenky a já pak googlila, na jaké živočichy zahrnující pavouky, štíry a hady tam můžeme úplně v klidu narazit. V půlce února se s námi Danny rozloučil slovy: "Man, take care of her and be careful, it´s fucking third country, bring her back!" A pak už nás Ryanův bratr odvážel na letiště.

První den jsme se rozhodli strávit v hlavním městě Managua. Tomu jsem okamžitě dala přezdívku slum. Nečekala jsem zázraky a byla jsem připravená na chudobu a špínu, ale na druhou stranu jsem očekávala kus historie. Ta byla zřejmě zahrabaná pod tunami odpadků. Druhý den jsme se autobusem 3 hodiny přesouvali do hor. Už jen cesta byl zážitek. Narvaný starý americký školní autobus, samozřejmě bez klimatizace. Konečně dorazili na místo Selva Negra - eko farma, kde hlavním lákadlem byla káva. A rain forest. Celý areál vypadal nádherně, jídlo a káva chutnalo skvěle, ale že bych musela absolvovat čtyřhodinovou přednášku a tour o zpracování kávových bobů, to zrovna není můj styl. Ryan byl nadšen. Nejenom tím kafem, ale tím vším okolo. Kytky. A co jako. Pěkný. Vyfotil si tam snad všechny druhy kytek a brouků, co se na těch rostlinách ukrývali a celý druhý den jsem poslouchala o tom, jak je ta káva výborná a jak nikde jinde prostě není lepší. No nic, říkala jsem si, buď v klidu, je to jenom blbý kafe. 

Na další dva jsme naplánovali zastávku v Granadě. Hurá, konečně město! Kultura! Civilizace! Granada byla nakonec nejlepší destinací z celé slavné Nicaraguy. Leží na břehu největšího jezera této země, je plná turistů, tudíž i tomu odpovídajících nabídek a služeb. Čtvrtý den naší dovolené už jsem byla lehce unavená z předstírání, jak mě všechny ty kytičky a stromečky taky fascinují, takže jsem večer Ryanovi dost natvrdo sdělila, že I really don´t care about flowers, že mi opravdu nemusí o každé kytce, kolem které projde, sdělovat, jestli ji má doma, jaký je její anglický název a jaký název má ta nádhera v latin...

.... A že mi nemusí ukazovat každou fotku s těmi jednotlivými rostlinami, ale že bych ocenila, kdyby si někdy vyfotil taky mě. Omluvil se, neuvědomil si, že ostatní lidé nejsou obsessed with flowers a hurá, vzduch se vyčistil. Tedy jen do dalšího dne... 

To už jsme ale zase seděli v autobusu a mířili !konečně! k oceánu. Těžko popsat moje pocity, když jsme se octli na místě. Další eko hotel či co to bylo, k pláži 20min chůze mezi šutry a kamením, a když už jsem k té pláži došla, zklamání. Tohle má být ono? Moje nálada klesla pod bod mrazu, na bodu mrazu se pohybovala už předtím. Poslední tři dny dovolené mám strávit tady? Uprostřed ničeho? Ne. Ryanovi jsem opět rázně oznámila, že v tomhle prostředí, kde lišky dávají dobrou noc, kde na každé stěně uvnitř pokoje vidím gekony a slyším strašidelné zvuky přírody, které slýchat nechci, a kde není absolutně nic kromě našeho eko hostelu, prostě nebudu. Když Ryan viděl toho nechutného švába, co si to svištil kolem našeho stolu v té jediné restauraci široko daleko, souhlasil. Musela jsem se opít. Samozřejmě něčím eko. 

Hned ráno jsme personálu vysvětlili, že tohle není podle našich (mých) představ, odjeli jsme a našli ubytování dle googlu na jedné z nejkrásnějších pláží Nicaraguy. Asi mám nadměrná očekávání a kompletně jiné představy o nejkrásnějších plážích. Takže jsem opět byla zklamaná a už jsem neměla sílu něco předstírat. Když jsme se ubytovali, šla jsem na tu báječnou pláž. Sama. Ryana bolela hlava (opět) a nechtěl jít na slunce, aby se náhodou trošku neopálil. Pacifik měl sotva 15°C jak dělaných ke koupání. Opět jsme se octli uprostřed ničeho, kde kromě bungalovů a jedné jediné minirestaurace na pláži nebylo vůbec nic. Až na kytky. Takže to začalo všechno znovu. Kytičky sem, kytičky tam. Pak když zjistíte, že váš partner zcela vážně mluví na kraby, gekony a další havěť, tak nevíte, jestli máte úpal ze slunce vy, nebo on. A pak další věci, které vás najednou na tom druhém začnou strašně štvát. Tón hlasu, telefonáty s matkou, mlaskání při jídle. Moje strategie byla taková, že jsem se nechtěla hádat, tak jsem prostě odcházela, mlčela. Nemohla jsem ho vystát. A samozřejmě on se neustále ptal, co se děje, snažil se. Jenže já jsem mu prostě nedokázala říct do očí, že mi vadí naprosto všechno. Ještě že v té restauraci fungovala wifi, díky které jsem přežila a díky které jsem komunikovala s Paulou a ségrou o tom, jak to všechno sucks a jak je to really bad. Takhle jsme strávili poslední den a půl. 

V den odjezdu jsem byla strašně ráda, že tahle dovolená končí. Rozhodla jsem se si s Ryanem promluvit a hlavně se omluvit za to, že jsem ho poslední dva dny ignorovala. Vypadalo to, že omluvu přijal a já už se těšila zpátky do New Yorku na Ryana, kterého znám. 

Ovšem Ryan mi na přestupu v Miami nachystal překvapení. On jako US Citizen nemusel na imigrační, tím pádem nemusel stát žádnou dlouhou frontu. Měli jsme se sejít u gatu. Já jako visitor jsem na imigrační musela a strávila jsem tam pěkné 4 hodiny s vybitým telefonem. Ve frontě už jsem věděla, že navazující let do New Yorku prostě nestihnu. Když jsem konečně prošla, okamžitě jsem strčila telefon do nabíječky a chtěla volat Ryanovi, kde je, a že mě moc mrzí to dlouhé čekání. Najednou mi přišly dvě textovky. Od něj. V první stálo, že se omlouvá, ale že už sedí v letadle a že pokud ho budu potřebovat, ať mu napíšu nebo zavolám. Jo, signál v letadle bývá plný. V té druhé vysvětlení, že nemohl počkat, protože má zítra things to do, ale že mě vyzvedne na letišti. Screw you, Ryan. 

Tak jsem našla pobočku aerolinek, ty mi zabookovaly a proplatily letenku na další den ráno a zaplatily mi noc v Hiltonu i s dopravou. Za celý týden nejlepší ubytování. Mezitím byl Ryan už v New Yorku, tak jsem mu pak do telefonu vysvětlila situaci, sdělila čas, kdy na mě má čekat na letišti a padla jsem do postele. Druhý den dopoledne tam na mě čekal, bez omluvy. Po cestě domů mi sdělil, že kytky jsou jeho život, jeho práce, jeho všechno. Well, to já asi neskousnu. Každý má něco, ale všeho s mírou, prosím. Po tomto rozhovoru jsme se dohodli, že my dva raději zůstaneme přáteli, protože už jen představa další společné dovolené byla pro nás pro oba značně děsivá. 

Když jsem tuhle story vyprávěla Paule a Dannymu, ani jeden nemohli pochopit, jak mě ten kluk mohl nechat na jednom z největších letišť, na imigračním, aniž by věděl, co se mnou je, a prostě odletět. No, mohl a udělal to. Pro mě to v tu chvíli nebyl takový problém, musela jsem jednat a situaci vyřešit, ale zpětně jsem si uvědomila, že já bych tohle asi nikomu neudělala, ať už partnerovi, kamarádce nebo rodině. 

Od té doby s Ryanem nejsem v kontaktu, stále jsme přátelé na facebooku, ale toť vše. Dovolená byla pro nás pro oba frustrující zážitek, díky kterému jsme ale poznali, že my dva se k sobě skutečně nehodíme. Byli bychom skvělý pár, kdybychom žili své životy pouze v baru a restauracích. 

 

...


...

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.